O Bršlici z Komory
Dříve, ještě než hluboké údolí řeky Svratky zaplavily přehradní vody, nebyly Podkomorské lesy tak civilizované, jako dnes. Není tedy divu, že se v nich výborně dařilo zvěři, i jiné havěti. Potomci starousedlíků vzpomínají na vyprávění o hejkalech, bludných světlech, ještě bludnějších kořenech, divých mužích a také o divoženkách.
Divoženky, to jsou bytosti krásné až na druhý pohled. Na ten první působí velmi, velmi neupraveně. Na hlavě složitý účes typu vrabčí hnízdo po vichřici, nedbalá oděvní elegance nazývaná ,,právě proletěla křovím".
Ale na ten druhý pohled ... Štíhlé a pružné, jako proutek, oči, jako smaragdy (jen trochu pichlavé), tváře hebké jako samet.
Ovšem, kdo se na divoženku podruhé zadíval, s tím býval většinou ámen. Divoženky, přestože by se mohlo zdát, že jsou to bytosti pouze pro okrasu (nebo tak něco), mají přesně stanovené povinnosti.
Pečují o lesní křoviny, houští a neprostupná místa. Proplétají je travou, pěstují ostružiny, starají se o králíčky, ptáčky, brouky, tuláky, zkrátka o vše živé, co v křoví nalezlo útočiště. Křoví také čistí, ale s postupující civilizací a ubývajícím počtem lesních bytostí, to zkrátka nestíhají.
Další povinností divoženek je tanec. Pokud nečistí křoví, tančí. A tančí velmi dobře, dokonce se naučily některé moderní styly, street dance, nebo zumbu. Tančí samostatně, ve skupinkách, a hlavně k tanci lákají kolemjdoucí. Kdo se zadívá do smaragdových očí divoženky, tomu zazní v uších naléhavá, divoká melodie, omámen sestoupí z pěšiny, uchopí divoženku za útlou ručku, a tančí. Les se točí nad hlavou, slunce putuje
k západu, ale zmámený kolemjdoucí na to nedbá. Tančí, dokud nepadne. Pouze ti nejsilnější chasníci mají šanci divočárnu přežít. Dodnes je můžete potkat, vycházejí za šera, jejich vlasy žádný účes nepřipomínají, o vousech ani nemluvím. Zblízka si je neprohlédnete. Šíří kolem sebe silný zápach, v lexikonu strašidel si je však můžete vyhledat pod heslem divý muž.
Mezi tancechtivými divoženkami vynikala ve zdejších hvozdech Bršlice z Komory.
Bršlice z Komory byla nekorunovanou královnou mezi divoženkami. Nejenže byla krásná i na první pohled
(účes si zdobila střídmě pouze několika stébly slámy, občas živou myší), ale hlavně to byla tanečnice, jaké nebylo rovno. Vrchnost nestíhala doplňovat hajné, adjunkty, drvoštěpy, obecní pasáčky. V lesích mizely celé výpravy německých turistických spolků. Pytláci se raději začali živit poctivě.
Navzdory nebezpečí, však na okraji lesa, v roztrhané chalupě bydlela stará babka. Bršlice ji nechávala na pokoji. (Divoženky tancují výhradně s osobami mužského pohlaví a babka byla tak šeredná, že se jí bály i lesní bytosti.) Navíc se říkalo, že umí čarovat. Žila sama se starým kocourem a bílou kozou, tu pravidelně vodila na pastvu. Nic nechtěla, o nikoho se nestarala, nikam nechodila. Kdo ji potřeboval, musel za ní.
Jenže léta se začala ozývat. Staré klouby bolely a babka nejraději posedávala před chalupou na sluníčku. To se pranic nelíbilo rozmazlené koze, která odpočívající babku otravovala hlasitým mečením a domáhala se dlouhých vycházek za šťavnatou pastvou. 
Nezbývalo, než si najmout pasáčka. 
Do Podkomorských lesů se každý bál, ale vidina výdělku přece jen zlákala jednoho mladého povaleče, jménem Lojza z Bystrce. Těšil se, jak válení za pecí vymění za válení na louce, které bude mít navíc zaplaceno. Řeči o mizejících mužích neposlouchal, nebo zaspal, a tak jednoho jarního dne vyvedl kozu z chlívku. O nějakém odpočinku nemohla být řeč. Koza, která se už dlouho nikam nepodívala, ho vláčela po kopcích i zmolinách, až se konečně zastavila jednom palouku. Mladík s úlevou natáhl znavené na tělo do trávy. Koza se pásla, sluníčko hřálo a Lojza spokojeně usnul.
Na tuto chvíli čekala Bršlice.
Nožky ji už svrběli, těšila se na první jarní taneček. Přiblížila se k mladíkovi a tiše ho oslovila: ,,Smím prosit krásný mladý muži?" Mladík ovšem nic.
Divoženka přidala na hlase: ,,Jdeme tancovat, mladíku!!!".
Ozvalo se zachrápání.
Bršlice jej šťouchla nohou v děravé ponožce.
Koza zvedla zvědavě hlavu, ale mladík se otočil na druhý bok.
To, už netrpělivá 'Bršlice nevydržela", zaječela tak strašně, že se první tráva raději opět schovala pod zem, koza zděšeně prchala až na druhý konec polesí a mladík se rozespale posadil.
„Ríkal tady někdo něco?" Divoženka nasadila ten nejsvůdnější úsměv a zahleděla se mladíkovi do očí. Mladík se rozpačitě poškrábal na pupku. ,,Máte tento ... roztrhanou zástěru, slečno".
Bršlici začala docházet trpělivost, ale přece jen se přemohla: ,,Pojď si se mnou zatancovat mládenče". „Tancovat? Jako já?, no to nééé, to bych se musel zvednout a pak se hýbat, no to určitě néé, vždyť já jsem před chvílí dokonce běžel." Vychrlil ze sebe mladík až se sám divil, jak dlouhou větu dokáže vyslovit.
To bylo moc i na Bršlici. ,,S takovým polenem jsem ještě netancovala, to je tedy opravdu pod moji úroveň!" A už se otráveně otáčela, že si půjde počíhat na nějakého šikovného myslivečka. Opravdu chybělo málo a Lajza by byl zachráněn.
To se neozvala koza, ta byla na druhém konci polesí, ale daněk, který celou scénu sledoval. Když se Bršlice rozhlédla, uviděla, že se z křoví řehtají i srnci, mufloni a divoká prasata. ,,Smát se mi ale nikdo nebude!" zafuněla Bršlice vztekle, popadla mládence za ruku a začala s ním křepčit.
Tanec to moc nepřipomínalo, Bršlice dělala co mohla, ale přinutila mladíka pouze k topornému kývání.
I to za nějakou dobu stačilo. Utančit Lajzu k smrti se sice nepodařilo, ale mládenec zpitomělý z neustálého neuspořádaného pohybu zblbnul úplně a stal se
dalším z divých mužů.
Zde by pověst mohla končit, kdyby ovšem nebylo bílé kozy a kdyby babka nečarovala.
Slunce už barvilo oblohu do oranžova a koza nikde. Lajza také ne. Babka netrpělivě poposedávala před domkem. ,,Aby se tak té mojí koze něco stalo!"
mumlala „on ten Lajza není žádný chytrák, ale myslela jsem, že kozu snad uhlídat umí." V tu chvíli ji přepadlo podivné tušení. .. Zapomněla na staré klouby a
vypravila se přímo přes kopce a zmole až k lesnímu palouku. ,,Co se to tam krucipísek ... " mumlala
znepokojeně babka. První, koho na palouku uviděla byla zadýchaná divoženka, druhý Lajza s nepříčetným výrazem v očích. Pak si všimla zdupaného palouku a hned jí bylo jasné, kolikuhodilo. Lajzy moc nelitovala, ale měla starost o kozu. 
Zapomněla na veškerou opatrnost a vstoupila na palouk. ,,Lajzo! Kde máš kozu?!" Lajza pochopitelně nic a babka bystře pochopila, že nemá smysl na cokoliv se ho ptát. Otočila se rovnou na Bršlici: ,,S Lojzou šla na pastvu koza, kde je ty špindíro?"¨
Bršlice se jen ušklíbla, chtěla si jít po svých, ale babka jí statečně zastoupila cestu. ,,Řekni, kde je moje koza, jinak tě dál nepustím!" A tehdy udělala Bršlice chybu. Ušklíbla se ještě pohrdavěji a odsekla: ,,Co si o sobě myslíš ty ubohá šeredo, kozu už neuvidíš a jestli neuhneš, nevrátíš se ani do té tvé chatrče!" V babce vzkypěla zlost, narovnala shrbená záda a pomalu řekla: ,,Dobře, když si mne o kozu připravila, tak mi ji také nahradíš, Bobek, chlup c černá róza, ať je z tebe hnedka koza!!" 
A na pasece už nestála nekorunovaná královna divoženek, ale bílá koza, ovšem koza pěkná už na první pohled s očima barvy smaragdů a dost překvapeným výrazem. Babka jí klidně navlíkla řemínek a odvedla domů. Jenže, se začarovanou kozou je spousta potíží. Bršlice se nechtěla smířit se svojí novou podobou, se smradlavým chlívkem, ani pravidelným dojením ,,Nebudu přece napořád koza!" pomekávala si potichu, „jak to vypadám? A jídlu byla zase tráva!" Ale co s tím -nevěděla. Babka byla paličatá, jako ona sama a že by jí někdy odpustila, o tom nebyla řeč. A tak Bršlice ze vzteku, i z mlsoty žrala všechno, co se jí dostalo k hubě. Jablka, buchty, tabák do babčiny fajfky, a jednoho dne se pustila i do knihy, kterou babka nechala na stole. Včas se ale zarazila.
Byla to čarodějnická kniha a stránka, kterou už Bršlice stihla okousat pojednávala zrovna o odčarování. Bylo potřeba uvařit lektvar z jedné byliny (které, to bohužel Bršlice nemohla zjistit, protože tento kus stránky už měla v žaludku) a ještě před tím pronést zaříkání. ,,Kašlu na byliny, beztak nic jinýho poslední měsíce nežeru", řekla si divoženka, postavila se na zadní a zamečela z plna hrdla: ,,Vemeno a tráva tenká, ať je ze mne divoženka!" 
A najednou ve světnici nestála koza, ale divoženka pěkná už na první, ale ne, něco se nepovedlo. ,,To ta zpropadená bylina," zanaříkala Bršlice. Oči měla, jako dva smaragdy, pleť jako samet, ale propána, nohy, nohy jí zůstaly kozí. Hait, každé kouzlo se musí udělat pořádně. Bršlice zahanbeně prchala do svého křoví a v rozměklé půdě po ní zůstávaly kozí stopy. A z těch stop začaly vyrůstat zelené rostlinky, tvarem se podobající kozí stopě. 
Protože Bršlice celé roky běhá po lesích a hledá bylinu, která by nepovedené odčarování dokončila, je těch rostlinek všude plno. Lidé je dříve považovali za obtížný plevel, ale babka (která přišla opět o kozu, ale vyznala se v čarování) dobře poznala, jak je bylinka zázračná. Dokonce si s ní vyléčila bolavé
klouby a na památku krátkého soužití s divoženkou ji pojmenovala Bršlice, kozí noha. 
Lojza je stále divým mužem, ale vůbec mu to nevadí,
válení za pecí pouze vyměnil za válení v křoví, nemusíte se ho ale bát. Je to lenoch nad lenochy a nikoho
nestraší. Splašená koza se tenkrát zastavila až u
Nových Dvorů, kde se jí ujala rodina chudého domkaře. Dobře se o ni starali a koza jim dávala každý den
smradlavé, ale zdravé mléko.
Tak by se mohlo zdát, že všechno dobře dopadlo, jen ta Bršlice chudinka, se pořád schovává v křoví a marně pátrá po bylině, která by jí pomohla. Možná byste mohli jméno této divotvorné květiny vypátrat vy. Není sice jisté, že Bršlice po letech zmoudřela, nebo se zklidnila, ale divoženek je v našich lesích málo, tak bychom jí snad mohli pomoci.
